Machyho mono-b-log

V půlce října jsem se odhodlal a opět nazul běžecké boty, abych nabouchal desítku, a to za 46:15. Na to, že jsem vůbec netrénoval naprosto nečekaný čas. Abych si nerozházel běžecké bohy, vydal jsem se rekord sezóny poctivě vrátit na ovál, kde jsem se ale opět nečekaně zlepšil. O celé 3 sekundy. To jste mi zas mohli trochu přidat, ne? Povzbuzen návratem dělám díru do tmy sobotní noci a vybíhám na další desítku.

Poslední dobou se mě často někdo ptá, jestli mi v tom tričku a šortkách v nule není zima. Samozřejmě, že je. Ale zatímco mi kdysi tělo různě naznačovalo, že chce teplo, dnes už jen rezignovaně "mávne rukou". Zima je, ale nevadí, protože se stala součástí každodenního boje. A s adaptací přišla i svoboda koupání. Třeba jako zrovna teď v Hradci: voda 3.7°C (stejně jako loni), trať 750 metrů.

Dá se před závodem v zimním plavání přijet na místo o den dřív a přenocovat ve stanu? Nevím, tak to zkusím. Musí to jít: před 17-ti lety jsem zkoušel, jestli je můj spacák opravdu do -5°C. Jen já, karimatka, spacák a igelitový rukáv přímo na sněhu. Sněžilo a ve 4 ráno mi za hlavou začli srnci ožírat suchou trávu. Spacák byl dobrý. A ten samý bude muset být i dnes po těch 17 letech. Moje dobrá žena se ještě ujišťuje, jestli jsem si nevzal ten fialový, což je deka se zipem dobrá leda tak do tělocvičny, o kterém jsem během letní dovolené jako každodenní uživatel opakovaně prohlásil, že by v něm byla zima i mrtvému. Jestli jsem magor, tak ne zas tak velký.

Na začátek trocha čísel: pod náma až 12 metrů chladné vody, nad náma 100 metrů skály, před náma 300 metrů plavání jeskynní řekou, za náma 62 let skalní tradice. To jsou letošní parametry tradičního otvíráku sezóny zimního plavání, kterým je Memoriál T.K.Divíška.


Je nás nepočítaně!

Nová sezóna zimního plavání nemůže začít, dokud se symbolicky nerozloučím s tou starou. Tímto vítejte do světa, ve kterém se masy lidí nechávají zimou rozkousat na malé kousky, aby se vlastní silou dostali zpět do ještě pevnějšího celku.

Dá se na horáku za dva dny ujet z Prahy na Horní Bečvu, nějakých 390 km? Věřím že jo, ale pro jistotu to zkusím. Zkusím tak symbolicky propojit své bydliště a rodiště. Na pátek beru dovo, mám čas do soboty, s malou rezervou v neděli. Strojím kolo na dva dny. Zvažuju ubytování po cestě, ale nakonec se rozhoduju pro stan, přecejen je to větší svoboda.

S nápadem zúčastit se triatlonu přišla Socketka a byl to dobrý nápad. Roky už jsem totiž nepoužíval svoje staré kolo a teď se mi naskytla příležitost koupit si nové.

Jak už jsem dopředu naznačil, na letošní půlmaraton jsem se chystal jinak než jindy – poprvé jako trasér nevidomého horolezce Honzy Říhy. Jak naše souběhání začalo? Loni Honza na serveru běhej.com publikoval výzvu, že hledá traséra pro své tréninky. A bylo to přesně to, o čem jsem už nějakou dobu přemýšlel. A protože jsem loni dosáhl dokončením půltuctu PIM maratonů na titul PIM King, byla to ideální křižovatka rozběhnout se zase trochu jiným směrem.

Jako každý rok i letos nevynechávám svůj tradiční otvírák – pražský půlmaraton PIM. A že už jsem taky dlouho nezablogoval, tak popíšu, co že uviděly moje znovuotevřené běžecké oči.

Klubový kolega z 1. Pražského klubu otužilců Jack Bright točí dokumentární film o zimním plavání. Film je natočen a je v postprodukční fázi. Aby byl dokončen, umístil Jack informaci o projektu na server IndieGoGo, který je specializovaný na fundraisingové kampaně. Tím pádem má každý, koho projekt zaujal, možnost podílet se finančně na jeho vzniku a na oplátku získá některý z bonusů podle výše svého příspěvku. Začíná to kopií filmu na DVD, zobrazením v závěrečných titulcích, možnosti zúčastnit se projekce filmu s autorem apod. Při natáčení tohoto filmu se mi dostalo možnosti stát před kamerou. Film bude v češtině a počítá se i s anglickou jazykovou verzí.

Deváté kolo českého poháru v zimním plavání zve do Hradce. Plave se po proudu, takže se hlásím na kilometrovou trať. Cestou se snažím překonat chvění před závodem a i když z auta sleduju čerstvě zasněženou krajinu, namlouvám si, že do Hradce jedu do léta na teplou vodu. Představuju si, jak mě slunce pálí do tváře a nastavuju mu i druhou. A pomáhá to, mírně jsem se z té představy orosil a těším se. A mám na co, voda díky sněžení klesla za dva dny o 2 stupně na 3.5°C a ledová voda je pro zimní plavání to nejlepší. Vzduch žádnou teplotu nemá (0°C). Celkem se závodu účastní 110 plavců, což je rekordem soutěže.

V sobotu se konal pátý letošní závod českého poháru zimního plavání. Oproti loňsku byla teplota o dost vyšší: loni 3.4°C, letos 6-7°C. Pro mě první závod v sezóně, na kterou se poctivě pripravuju od 19.července, kdy jsem naposled dostal chuť dát si při koupeli teplou. Od té doby na mě teplá nesmí. Proč? I ve výhni nejprudšího léta se nedá zapomenout na Náchod, Choceň, Plzeň, Branické ledy – na závody, na kterých člověk v ledové vodě dostane svoje. S takovou motivací v hlavě konstatuju, že se mi chuť na teplou podařilo dokonale potlačit. Jenže z vodovodu teče voda teplá 15°C , a to je od té závodní ještě furt hodně daleko.

Na konec sezóny se sluší zabilancovat a trošku zhodnotit uplynulou sezónu. Při této příležitosti zjišťuju, že jsem letos zorganizoval (v tandemu s Leonou) víc běžeckých setkání runbloggerů než kolikrát jsem stanul na startu běžeckého závodu. Během se prostě člověk musí bavit a nemusí se přitom až tak moc běhat, stačí si jen povídat :) Minulé setkání bylo co do počtu rekordní: Leona, S0cketka, 12HonzaDe, Dohny, Sportovní blog – Honza, Lovec a já. K tomu moje ženka a Evžen se Sárou.

aneb Nábor otužileckého kroužku

Tak už je to tady. Poetika podzimu. Ale místo toho, aby si roční období nějak důstojně předávaly vládu, podzim mlátí do léta klackem a už z něho brzy vymlátí všechny ty sluneční odlesky, noční bouřky, parné dny a hromadu lahváčů. Příchod podzimu vnímá spousta lidí silně. Někdo chmuří, někdo nakupuje zásobní alkohol. Já patřím zatím jen do druhé skupiny. A příchod podzimu ignoruju, protože o důležitých záležitostech by měl člověk být informován oficiálně. Takže dokud mi nepřijde doporučený dopis o změně ročního období, tak to tričko a šortky prostě neodložím!

O účasti na Pražském mezinárodním maratonu jsem rozhodl už dávno. Už loni v květnu bylo zaplaceno, později mi přidělili startovní číslo 1101. Prineseš mi štěstí, binární třináctko?

Původní termín pro Mistrovství ČR v zimním plavání byla půlka února. Ale Brno zamrzlo, a tak se termín musel posunout. Posunul se skoro o dva měsíce dál do desetistupňové vody. Někdo by mohl namítnout, že takové podmínky jsou pro Mistrovství republiky nedůstojné, ale já se ptám: "Kdes byla zimo, když jsme stáli nachystaní v plavkách na břehu? Bylas schovaná pod ledem." Takže tento souboj považuju za plnočaré vítězství zimních plavců.

V poslední době si v běhu připadám čím dál víc spíš jako taktik. Něco jako výškaři nebo tyčkaři, kteří si volí jednotlivé výšky. Mně jdou napřeskáčku už taky tréninky, a proto se moje letošní kilometráž dostala na bídných 43 kilometrů. A to jsem na začátku února měl pomalu víc naplaváno v ledových vodách (ale to od začátku sezóny).

Jeden jediný závod poháru jsem měl v termínovce stanovený napevno, a to Branické ledy. Závod pořádaný mým klubem – I.PKO. A taky závod, na kterém jsem loni na trati 250 metrů začal se závodním zimním plaváním.

Kryosportovní sezóna vrcholí a to přináší nové výzvy. Na dvoudenním firemním výletu na Lipno jsem samozřejmě nemohl vynechat kryosportovní vložku a řádně se připravil. Kromě plánovaného ponoru jsem nevynechal ani jiné sporty, takže do svých statistik připisuju necelých 40 kilometrů probruslených na lipenské přehradě, 3 hodiny bowlingu a 4 cykly v sauně.

Náchodský závod byl loni nejtěžším závodem sezóny – bylo třeba vysekat v ledu bazén a plavalo se v něm. Doposud jsem to znal jenom z fotek a vyprávění, ale samozřejmě je nejlepší vyzkoušet si to na vlastní kůži. Motivace je o to větší, že je voda stojatá a má 2°C, takže si konečně můžu vyplavat třídu. Tentokrát už tu nejvyšší – mistrovskou.

Podle otužilecké bible Adaptace na chlad u člověka se (pro účely této knihy) dělí populace na otužilce a kontrolní skupinu. Kontrolní skupino, uvař si horký čaj, je tu další díl kryofilního deníčku.

V půlce listopadu se několik z nás trochu netradičně setkalo jinak než s maratonkama na nohou. Bylo to vydařené setkání (v tomhle případě můžeme říkat taky vydařený start) v restauraci U chlupatýhu ducha. Já sám jsem svého sportovního ducha samozřejmě vzal s sebou a jal jsem se nevinně sjíždět vinný lístek shora dolů (nakonec jsem skončil na druhé postupné fláše).

Aspoň o Vánocích jsem se rozhodl ušetřit rodinu kryoplaveckých výletů a vypustil jsem nejobsazenější závod sezóny – tradiční Memoriál Alfréda Nikodéma alias plavání na Štěpána u Národního divadla. Vody je všude dost a tak se půjdu zahojit jinde – na hornobečvanskou přehradu. Shodou okolností se start v Praze kryl přesně se startem mým, akorátže v Praze nekryl hladinu led. Na přehradě byle nesouvislá ledová vrstva s maximální tloušťkou do tří centimetrů.

Věřte nevěřte co se mi v soboru nestalo. V poledne jsem sedl do auta, povolil ruční brzdu a samo mě to dovezlo až do Chocně na můj poslední letošní závod. Zimní plavání mě totiž pěkně táhne. A taky mě pěkně táhnul výhled na to, že si konečně zaplavu 750m v ledové vodě a získám mistrovskou třídu. Z třídy ale nic nebude, Tichá Orlice má těsně přes čtyři, přesně 4,5°C. To mi ale radost ze závodu nezkazí. Mistrovskou třídu si sice nevyplavu, ale zatím ji stejně nebudu potřebovat.

Na Slavnosti slunovratu jsem se těšil už dlouho, a to jsem ani netušil, jak dobře to dopadne. Potom, co jsem si na Fojtce u Liberce vyplaval 1. výkonnostní třídu, jsem mohl plavat 750m a trochu doufal, že voda bude mít pod 4°C a vyplavu si třídu mistrovskou (kilometr).

Zálusk na závod v Liberci jsem měl už v týdnu, ale rozhodlo až sobotní ráno. Lépe řečeno jsem účast na závodě vyměnil s Evou za vaření nedělního oběda. To by se mi vyplatilo udělat i jehněčí ramínko s lanýžovou omáčkou. Tak jedem.

Na svůj první měřený plavecký závod jsem si zajel do Přerova na Memoriál Františka Venclovského. Díky tomu, že teplota vody byla 7.5°C, nemohl jsem plavat 750 metrů, ale jenom 500 – stačilo půl stupně nahoru a šlo by to. Původně jsem se cítil jenom na to pětikilo, ale po posledním tréninku ve Vltavě už jsem věděl, že by 750m šlo.

Moje podzimní schéma vypadá vždycky stejně. Po tradičním květnovém maratonu si vyhlídnu nějaký podzimní maraton, ale potom během června běhat přestávám, protože na ty vedra prostě nejsem. Na podzim už mě potom neprobudí ani PIM desítka, ani Běchovice a plán na maraton bledne a bledne.

Po tradičním květnovém maratonu, pořádaném společností Pražské sauny a lázně, jsem pokračoval podle zajeté šablony. Hned po maratonu se mi daří zlepšovat výkony na desítce a tu se mi letos podařilo nabušit v čase 43:37. Po letošním rekordu očekávaně uvadám a přestávám běhat.

Vzhledem k počasí, které poslední roky v květnu bývá, si oblíbený pražský maraton můžeme klidně přejmenovat.. Za cíl hry jsem vzhledem k malému objemu spolykaných kilometrů (letos cca 300) skromně zvolil dobře si zaběhat a nehnat se moc za časem, protože to letos stejně nemá smysl. A když to nevyjde, tak ať je to můj nejdelší běh. Je skvělé vědět, že rekord a výbuch radosti číhá na obou stranách. Maraton běhám jednou ročně a každou příležitost je třeba využít. Ha-ha.